Nacházíte se na Trendbook.cz navštivte také Trendbook.sk

Vítejte na Trendbooku, Přihlásit nebo Zaregistrovat

Přinášíme rozhovor Davida LaChapella s Merlem Ginsbergem, věhlasným
novinářem z The Hollywood Reporter a dřívějšího přispěvatele VW Magazine,
The New York Times Magazine, The London Times, Marie Claire,
Cosmopolitan nebo Rolling Stone. Mluvili spolu o spolupráci Davida
LaChapella se značkou Happy Socks.


MG: Davide, co byl impuls k natočení filmu Happy Accidents?
DL: Začalo to tím, že nás oslovili majitelé Happy Socks, abychom pro ně
nafotili novou kampaň – a byli tak otevření mojí představě, že mi nechali
naprostou tvůrčí svobodu, pokud budou ponožky v hlavní roli. Když jsme se
na to všichni vrhli, napadlo nás během focení natočit s ponožkami krátký film,
a všichni jsme z toho byli nadšení. A já možná nejvíc ze všech! Nejdřív to
vážně mělo být jenom behind-the-scene video, o tom samotném focení. Ale
můj spolupracovník John Byrne mě přesvědčil, že podobná videa můžou být
nakonec hodně, hodně nudná. A tak jsme se dohodli, že vezmeme naše dvě
kamarádky Katie a Melody Johnson, matku a dceru, herecké duo – a dvě
z nejodvážnějších žen a umělkyň, co znám – a natočíme společně něco
zvlášť. Myslím, že focení a točení se nakonec dohromady krásně doplňovalo
a navzájem živilo – energie se tím skoro ztrojnásobila.
V posledních letech jsem se posouval k filmu blíž a blíž. Naštěstí jsem měl
v týmu samé lidi, se kterými spolupracuji už spoustu let – skoro jako rodina, a
všichni jsou hrozně talentovaní – takže když to dáme dohromady, vzniknul
vždycky něco hrozně zajímavého.

MG: A všechno se stalo tak rychle – a spontánně – to je skoro jako
šťastná náhoda!
DC: Šťastné náhody jsou téma skoro všech mých prací. Myslím, že je v životě
i v práci důležité umět se vždycky otevřít spontánnosti a pak se můžou dít
kouzelné věci – zůstat dostatečně uvolněný, aby se věci mohly dít samy od
sebe, to je klíč – protože pořád musíš mít velkou spoustu věcí promyšlenou, a
potom se můžeš nechat jenom vézt tím, co se děje. No a potom se vždycky
stane něco, co si vůbec nečekal, a většinou je to ta nejlepší část fotky nebo
filmu. Myslím, že by tohle potvrdila většina umělců – nerozumí všemu, co v tu
chvíli dělají, ale když se ta představa zcelí, dává to naprostý estetický smysl.
To je nejdůležitější prvek kreativity. Jestliže je to film a natáčení je veselé,
jestliže se všichni zapojují, potom z toho dostaneš mnohem víc, než si čekal.
Miluju spolupráce, proto mám tolik rád fotografii – protože je kolaborativní. A,
samozřejmě, film je vůbec nejkolaborativnější umění.

MG: Během natáčení se spousta věcí děla spontánně – jako třeba,
„pojďme to natočit – ale počkat, pojďme tam ještě použít tenhle provaz.
A támhlety trubky jako pozadí. Hele, to vypadá super, pojďme to použít!“
Nebylo to nijak striktně naplánované.
DL: Volnost je něco, co musí vznikat v procesu – věřím a vím, že fotky drží
pohromadě to, že jsem měl volnost dělat to, čemu jsem věřil, že je správné –
nebylo tam moc kuchařů v kuchyni – ačkoliv se podíleli všichni. A to je to, co
drží fotky pohromadě – je to série, ale poslední fotka byla jiná než ostatní, co
se týče kompozice; díky tom jsem se nenudil. Bylo to formální ve symslu přístupu,
protože jsou především o tvary tančeníků samotných kteří jsou na
fotkách v hlavní roli, a pak barva a nápad s barevnými ponožkami, barevnými
pozadími – a veselost ve vzduchu. Bylo to vizuálně souvislé – někdy pracuju
hodně konceptuálně.

MG: Vypadá to, jako by se vzory na ponožkách doplňovaly se vzory a
barvami v pozadí, domy a lokace v centru Los Angeles a v údolí San
Fernando. Jak je tvůj tým našel, ty lokace?
DC: No, našli jsme ty ponožky. Podle ponožek jsme pak hledali místa které
nám ty ponožky budou připomínat, místa, která měla podobný feeling jako ty
ponožky. Na schodech byly podobné vzory, a některé vzory na ponožkách
zase připomínaly schody, a zapojili jsme všechny opakující se barvy. A jako
modely jsme použili tanečníky, holky a kluky – tanečníci jsou jako modelové
prostě nejlepší. Nejsme ani v New Yorku ani v Londýně ani v Paříži – modelky
a modelové v LA nejsou na stejné úrovni jako modelky v Evropě nebo v New
Yorku. Ale LA má zase výborné tanečníky. Spousta skvělých tanečníků z New
orku se přestěhovala do Los Angeles. Ano, ty nejvěhlasnější baletní
společnosti jsou pořád v New Yorku – ale tady máme nadšení a rytmus a
kulturní rozmanitost. Ve filmu RIZE jsem spolupracoval s tanečníky z ulic LA.

MG: Skoro ve všech tvých pracích je spousta kůže, nahoty, sexuality –
ale nikdy to nevyzní vulgárně. Je na tom něco nevinného a mladistvého
a zábavného – obzvlášť v této kampani.
DC: vždycky se snažím zohlednit, že chceš být sexy ale zároveň chceš být
všeobecný – víš, nechceš být jenom pro gaye, nebo jenom pro heterosexuály.
Happy znamená: všichni spolu. Všechno je to nevinné – vážně ze všeho
nejradši fotím tanečníky. Na střední škole jsem měl spolubydlícího, co byl
tanečník – a všichni moji kamarádi byli tanečníci. Chodil jsem po škole a fotil
je, a stal jsem e tak trochu vůdcem smečky, se svým foťákem. Od té doby
tanečníky miluju a vyvinul jsem si skutečný respekt ke všem formám tance.

MG: Viděl jsem tě, jak tancuješ během natáčení, během práce.
DC: Hrozně rád se hýbu, když hraje nějaká hudba, nějak si nemůžu pomoci.
Ale jinak jsem vážně fanoušek choreografie pohybu – všech možných stylů,
klasický tanec, balet, hip hop, jazz...

MG: V čem byl tenhle projekt jiný než ostatní?
DC: Svoboda a naprosto geniální energie – mohli jsme být konstantně
kreativní a to drželo energii pořád nahoře. Lidi z Happy Socks jsou nejvíc cool
– většinou nemívám klienty během focení! Ale s těmihle lidmi chodím na
večeři! Jsou jako součást party!

MG: Davide, dokážou tě ponožky rozveselit?
Tyhle ponožky jo. Podívejte se na ně – mají energii, tyhle ponožky. Mají
pohyb. Ale většinou jsou to lidé, kdo vás dělá šťastným, a lidi, co je nosí,
vždycky vypadají šťastně.

30.11.2013 - 13:30 | Autor: Trendbook